Ivan Sagač



     Rozhodujícím rokem pro Ivana Sagače byl devadesátý první. Našel si práci v keramickém podniku, kde sice výrobní program byl už daný, ale na základě bezprostředního kontaktu s hlínou objevil své možnosti i potřeby zabývat se tímto skvělým materiálem hlouběji, překračuje tak rámec běžné praxe směrem k nezávislosti a vnitřní vyrovnanosti.

    Pro své okolí je Ivan Sagač přitažlivý svou přítomností, rozhodností, ale i kratochvilnou tvorbou. Vůbec ale není snadné s ním polemizovat, kde vlastně začíná umění. Vždyť podle něj jakkýkoli výrobek hrnčířů měl pouze jediný účel - a to užitkový. Nijak příliš se starobylí řemeslníci nestarali o to, je-li hrnec krasavec, ale hlavně aby dobře sloužil a byl funkční.

    Dnes pochopitelně bývá v sázce i vysoce estetické pojetí, které zvedá úroveň. Naštěstí, jak sám říká, může se jako keramik úmělec vyřádit i "na hrníčkách". Vadí mu tedy zbytečné spory mezi kumštýři a tzv. hrnkaři, kdo je víc.

    Bohužel, ale také zná situace, když svou dovednost musí podřizovat požadavkům zákazníků, takže zas až tolik volnou ruku nemá. Radost naopak mívá z akcí uskutečňovaných v Českém Krumlově či Jirčanech, kde může jakýmkoliv způsobem vyjadřovat své originální vize, nadechnout se atmosféry plné pohody, na chvíli utéci od každodenního běhuvšedního života...

    V devadesátém třetím roce našel pomocnou ruku v Miroslavě Markusové - Slancové, založili společný ateliér a zapustili kořínek nové osobité tvorby, která přitahuje pozornost oplétáním, odrátováním, barvami i občasnou rozverností.








 

Konvice "Nostalgie"